Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Program

3.11.2006 0:00 - 30.11.2006 0:00

GUSTAV AULEHLA / MESIAC FOTOGRAFIE

Výstava takmer neznámych fotografií autora len nedávno objaveného ukazuje život v bývalom Československu od 50. do 80. rokov minulého storočia. Kurátorsky pripravil český teoretik fotografie Vladimír Birgus.Otvorené: po, st, št 12.00 – 18.00, ut, pi 10.00 – 16.00.

Gustav Aulehla: Takoví jsme byli

 Gustav Aulehla už fotografuje téměř šedesát let a ve svém archivu má na devadesát tisíc negativů, ale jeho fotografie byly až donedávna známé jen velmi úzkému kruhu lidí. On sám totiž téměř nevystavoval a nepublikoval. Na jedné straně mu to v dobách totality poskytovalo nebývalou tvůrčí volnost, protože nemusel dělat kompromisy a uvažovat, zda jeho snímky projdou ideologickým sítem a budou moci vyjít v oficiálních časopisech nebo být zařazeny na schválené výstavy. Na druhé straně se širší veřejnost až nyní s velkým časovým odstupem může seznámit s jeho dílem, kterému už dávno mělo patřit významné místo v kontextu české dokumentární fotografie.  Vždyť mezi českými fotografy té doby bychom asi nenašli žádného jiného fotografa, který by dokázal tak pravdivě zobrazit život domácího maloměsta v průběhu 50. a 60. let.  Aulehlovy snímky se vymykají z tehdejšího optimisticky laděného trendu poezie všedního dne a svou syrovostí a  ironickou distancí, s jakou ukazují devastaci prostředí a lidí v době vlády jedné strany, připomínají spíše o téměř dvě desetiletí mladší fotografie Jindřicha Štreita z vesnic na Bruntálsku a Rýmařovsku, které jsou shodou okolností v průběhu Měsíce fotografie 2006 vystaveny ve Slovenské národní galerii. Ostatně většina Aulehlových fotografií vznikla v nedalekém Krnově, který po 2. světové válce podobně jako mnohé vesnice ze Štreitových fotografií zažil odchod původních německých obyvatel.  Gustav Aulehla svou tvorbu před pádem komunistického režimu představil na jediné malé autorské výstavě, která proběhla v roce 1984 v ostravské výstavní síni Fotochema. Ale tam ukázal spíše novější práce, zatímco jeho nejvýznamnější díla z 50. a 60. let zůstávala před zraky veřejnosti až donedávna ukryta. Jejich opožděné publikování tak může připomenout pozdní zveřejnění tvorby slavného francouzského fotografa Jacquese-Henriho Lartiguea, jenž podobně jako Aulehla vytvářel téměř celý život fotografickou kroniku své doby, která se však dostala na veřejnost až po mnoha desetiletích.
  Životní osudy Gustava Aulehly připomínají laciný román. Narodil se 13. června 1931 v Olomouci jako nemanželský syn služebné Eleonory Greipelové, pocházející z Rakouska, a německého úředníka Gustava Lamela. Svobodná matka odmítla nabízené manželství, ale o dítě se nedokázala postarat, a tak už tři týdny po jeho narození hledala někoho, kdo by se ho ujal. Nakonec našla rozvedenou bezdětnou pradlenu Františku Aulehlovou. Gustav u ní a její matky vyrůstal v chudé olomoucké čtvrti Stará Víska. Vlastní matku už nikdy neviděl, otec ho několikrát navštívil během války. Později se k Františce Aulehlové vrátil její bývalý manžel a společně Gustava v roce 1949 adoptovali.
 Ten se v té době už dva roky učil zedníkem a po praxi na stavbě se dostal na stavební průmyslovku do Brna. Stavařské profesi nakonec zůstal věrný celý život a i ve svých pětasedmdesáti letech se úspěšně živí jako projektant. Současně se však intenzivně zajímal o umění, psal verše, jednoduchým fotoaparátem Lord začal fotografovat své příbuzné, sousedy a kamarády z Velké Vísky. Dodnes se z jeho fotografických začátků na konci 40. let zachovaly jenom čtyři malé kontaktní kopie prostě komponovaných skupinových portrétů.
 Zvrat v Aulehlově životě znamenalo onemocnění tuberkulózou, operace a léčení v sanatoriu ve Dvorcích u Moravského Berouna. Dnes na to vzpomíná: "V obzvlášť vnímavém věku jsem pozoroval těžce nemocné pacienty i jejich konce, když na vedlejších postelích umírali. Tuberkulóza mě navždy poznamenala, už jsem se nikdy nemohl  rovnat se zdravými kluky, a tak se ze mne stával samotář."  Není bez zajímavosti, že stejnou těžkou nemocí prošel i další významný moravský fotograf-dokumentarista Miloň Novotný, jehož nejstarší nepřikrašlované záběry z života v Prostějově v 50. letech se v lecčems podobají Aulehlovým snímkům z Krnova ze stejné doby. 
 Gustav Alehla se však nakonec vyléčil, dokončil školu, nastoupil do práce v investičním oddělení cihelen v Olomouci a krátce nato se oženil. Kvůli bytu se manželé v roce 1956 přestěhovali do Krnova, kde Aulehla nastoupil jako projektant u Okresního stavebního podniku. V té době už intenzivně fotografoval, nejprve Flexaretem, později si pořídil pohotovější kinofilmový aparát Wera a ještě později Leicu.  V Československu po Stalinově a Gottwaldivě smrti  skončilo nejtvrdší období komunistické totality  a došlo k mírné politické liberalizaci. Ve reportážních a dokumentárních fotografiích  Miloně Novotného, Ericha Einhorna, Josefa Proška, Dagmar Hochové, Jana Lukase, Pavla Diase, Miroslava Hucka a dalších autorů se už neobjevovala herojská témata nejlepších úderníků a dojiček z období socialistického realismu, ale spíše laskavě zobrazené motivy všedního dne ve stylu italského filmového neorealismu a zejména humanistické fotožurnalistiky, jak ji reprezentovala tvorba zakladatelů agentury Magnum ve stylu rozhodujících okamžiků.. Pro Aulehlu bylo velkou inspirací prohlížení katalogu legendární výstavy Lidská rodina a monografie Henriho Cartier-Bressona. Sám převzal některé Cartier-Bressonovy principy, například zásadu neovlivňování děje a nezasahování do výsledné podoby fotografie. Je přesvědčen, že dokumentarista nemá nic aranžovat ani provokovat lidi před kamerou k nějaké činnosti, ale že má být pokud možno nevnímaným pozorovatelem. Rovněž převzal Cartier-Bressonovo přesvědčení, že kompozice fotografie má být hotová v okamžiku stisku spouště, proto odmítá dodatečné výřezy při zvětšování. Samotnou obrazovou skladbu považuje za velmi důležitou a procvičuje si ji náčrty podle různých slavných malířských děl. V tom se nepochybně odráží vliv jeho dřívější spolupráce s malířem Milošem Jemelkou.
 Samotné Aulehlovy snímky  jsou většinou komponovány velmi jednoduše, ale jsou v nich eliminovány rušivé podružné prvky a často je v nich kladen záměrný důraz na kontrasty dvou i více motivů a paralelních dějům, v nichž autor nezřídka objevuje prvky absurdity a grotesknosti. V záběru z prvomájových oslav se do protikladu dostávají smějící se svazačky s májkou a křečovitě se usmívající místní funkcionáři v kloboucích s lhostejně přihlížejícími starými muži v dělnických čepicích, skupina vojáků s plnou polní by tak ráda navázala bližší kontakt s protijdoucí dvojící dívek, trojice starých mužů se spokojeně opaluje uprostřed ruin na hlavním krnovském náměstí. Aulehla chtěl být kronikářem své doby, proto se svým aparátem nechyběl na různých komunistických oslavách a manifestacích, u nichž skvěle odhaloval jejich oficióznost, prázdnotu, kontrast mezi jásavými hesly a smutnou skutečností, ztrátu identity lidí v davu.. Se svým fotoaparátem však chodil i do domovů důchodců a dětských domovů, hospod, na schůze i na pohřby, fotografoval tradiční zvyky početné řecké komunity v Krnově, vojáky ve vlaku, starou manželskou dvojici na procházce, posledního soukromého rolníka na Bruntálsku, soud na pracovišti i nahou ženu, která za pár korun obšťastňovala zedníky v UNIMO buňce v Šumperku, ukazoval život svých přátel a spolupracovníků, s fotoaparátem vyrážel na služební cesty a na dovolenou. I když většina jeho fotografií autenticky a přitom nezřídka i poeticky ukazuje život v Krnově a jeho okolí, v dopravně obtížně přístupném specifickém pohraničním regionu s novými českými obyvateli a několika tisíci řeckými emigranty, kteří po válce vystřídali původní německé usedlíky, další rozsáhlejší soubor jeho snímků vznikl v Ostravě. Aulehla tam už na začátku 60. let zcela nepřikrášleně, na hony vzdáleně od povinně oslavných záběrů tehdejších oficiálních fotoreportérů, fotografoval zedníky a tesaře na stavbě nové vysoké pece i horníky v intimitě jejich domovů. I v nich úspěšně realizoval své tvůrčí krédo: "Fotografovat znamená pro mne  především učit se  být vnímavým ke všemu, s čím se v životě setkávám, zejména k lidem a jejich osudům. Umět to dokonale a s patřičnou formou zobrazit na celém políčku kinofilmu".
 Specifické místo má menší soubor fotografií z okupace Československa v srpnu 1968, pořízený nejprve v Mariánských Lázních, kde se tehdy léčil, a potom v Praze. Aulehla v něm nezachytil žádné dramatické situace jako Josef Koudelka, ale ukazoval hlavně zoufalství, zklamání i marnou snahu obyčejných lidí přesvědčit sovětské vojáky, že jejich údajná bratrská pomoc je velkým omylem. Nejsilnější záběr, zachycující ustaranou starší ženu s tranzistorovým rádiem, má sílu zobecňujícího symbolu těchto nešťastných dnů. 
 Ačkoliv Aulehlovy snímky patří do humanistického dokumentu, oslavují obyčejný život a nepostrádají humor ani lyričnost, jsou syrovější a nekompromisnější než tehdy u nás bylo zvykem. Gustav Aulehla měl oproti většině jiných českých představitelů takto zaměřené fotografie ohromnou výhodu: fotografováním se neživil a ani neprahnul po úspěších ve fotoamatérských soutěžích, proto fotografoval  jenom z vnitřní potřeby a netoužil po okamžitém společenském uznání. A dokonce mu ani příliš nevadilo, že ani u většiny kolegů z krnovského fotoklubu Karnola se jeho fotografie nesetkávaly s velkým nadšením.
 Přesto jeho fotografování nezůstalo vždy bez povšimnutí. V 70. a 80. letech, kdy v Krnově sídlila velká posádka okupační armády, Aulehla občas fotografoval sovětské vojáky a jejich rodiny. Neuniklo to pozornosti Státní bezpečnosti a možná i KGB. Aulehla i jeho spolupracovníci byli vyslýcháni, někdo se několikrát pokoušel tajně proniknout do jeho bytu, při jednom fotografování vojáků byl Aulehla zadržen a vyšetřován. Když odmítl předat neexponovaný film a před očima vyšetřovatelů ho osvětlil, stal se ještě více podezřelým. Nakonec mu nebyly při domovní prohlídce zabaveny filmy, které už byly dávno ukryty u sousedů, ale stavební projekty, které dělal po pracovní době. Před odsouzením ho zachránila až Husákova amnestie.
 Po listopadu 1989 se Gustav Aulehla intenzivně pustil do projektování a na fotografii mu zbývalo méně času, takže jeho fotografická kronika - alespoň prozatím - končí s koncem 80. let a nezaznamenává převratné změny, které přinesl konec totalitního režimu. Ale i tak jde o mimořádně silné zobecňující svědectví o době, kdy se toho tolik muselo a tak málo smělo.
       Vladimír Birgus

Výstavu Gustava Aulehly připravil Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, na Měsíci fotografie je uváděna ve spolupráci s Českým centrem v Bratislavě.

 

 

 


 

Místo konání:

Hviezdoslavovo nám 8
P.O. Box 348, 814 99 Bratislava
Slovenská republika

Datum:

Od: 3.11.2006 0:00
Do: 30.11.2006 0:00

Organizátor:

České centrum + SEDF